Naše první setkání s delfíny

19.02.2018

Najít a zjisti a všechny informace o delfinoterapii nám zabralo spoustu času. Bylo velice důležité zjistit, co to všechno obnáší, ve které zemi se terapie dělají, co je potřeba vyřídit a v neposlední řadě kolik to vše stojí.

Psal se rok 2014 a mě kontaktoval kamarád z dětství - režisér Mejla Basel. Ptal se jak se mám, kde žiju, zda mám děti atd. O Kubíkovi nevěděl.

Netrvalo dlouho a my se snad po 15 letech setkali. Když jsem mu řekla o našem synovi, jeho první otázka zněla, zda je něco, co by Kubíkovi pomohlo a usnadnilo vývoj. Řekla jsem mu informace o delfínech, ale také jsem mu vysvětlila, že to je cíl, který z finančních důvodů nejde uskutečnit.

Druhá věc je, že nevíme, zda to opravdu Kubovi pomůže. Mejla mi řekl, že pracuje s Martou Gerlikovou Santovjakovou a společně uspořádají benefiční koncert.

Najednou jsou na Kubovém účtu peníze z veřejné sbírky a teď zůstalo jen na nás, abychom vše dotáhli do zdárného konce.

Kontaktovala jsem Oldu Bureše (česky mluvící terapeut žijící v Turecku) a začali jsme probírat, co všechno musíme zařídit. Nejdůležitější byl samozřejmě Kubův zdravotní stav, zda dostaneme povolení od lékaře letět letadlem. Největším problém se nakonec pro nás stalo vyřízení pasu pro Kubíka. To se ukázalo jako velký problém, když paní na úřadě nechápala, že si Kuba rukou zvedá víčko, aby viděl. Její průpovidka, že nás můžou poslat z letiště zpět domů, mě tak nadzvedla, že jsem jí na to odpověděla: "A když je někdo bez ruky, tak vy mu tu ruku dokreslíte?" Prostě to k němu patří, že si zvedá oko.

A co dalšího k vyřízení nás čekalo?

přeložit Kubovu diagnózu
zajistit potvrzení od lékaře, že některé léky musíme mít sebou na palubu letadla
vyřídit si s manželem dovolenou v práci
vybrat hotel v blízkosti delfinária a za rozumnou cenu.

Pamatuju si jak jsem manželovi oznámila, že to vypadá, že opravdu Kuba poletí na delfinoterapii.

"Turecko??!!??!!"

Zděšení, strach ... manžel měl prostě černý scénář na vše, co se může stát:

já blondýna......
s Kubou takový kus světa......
jak se domluvíme v Turecku......
je tam nemocnice.....
jak se zvládne Kubík zaklimatizovat.....
jak mu zajistíme jídlo.....
média zrovna vysílají informace o obrovských nepokojích v Turecku.....

Jeho obavy mě zase posunuly zpátky, ale po konzultaci s Oldou, který nás stále ujišťoval, že nemusíme mít strach, jsme doplatili terapii, ubytování, ještě zbývalo doladit posledních pár věcí (změřit Kubu na neopren) a zajistit odvoz na letiště.

Den "D" 19.9.2015 se přiblížil a před námi se objevil pro nás velký krok do neznáma.

Odlétali jsme v 5 hodin ráno z Ostravy (35km od domova), Kubíka jsme měli nachystaného a já nebyla schopná tu noc zavřít oči - pořád jsem kontrolovala, zda máme vše potřebné.

Opět jsme se s manželem rozdělili, já mám dítě a on zjišťuje kam máme jít.

Na palubu jsme nastupovali poslední, kočár jsme měli k dispozici až k letadlu a dokonce se nás ptali, zda potřebujeme asistenci k synovi. Personál letadla byl velice vstřícný.

Letíme....Kubík byl úžasný, všechny obavy se najednou rozplývaly jako ty mraky, kterými jsme prolétali. Přistání v 8:40hod., transfer do města Belek a ubytování v hotelu. Hned jsme vyrazili vyzkoušet moře.

Natěšení a nedočkaví jsme ihned kontaktovali Oldu (terapeuta), že jsme v pořádku docestovali. On nám nabídl, že nás navštíví v hotelu, abychom jsme se seznámili a řekli si potřebné informace jako to například, kde se nachází delfinárium a jak se tam dostaneme. Předal nám karty, kterými jsme se dostali do uzavřeného objektu delfinária.

Loučili jsme se větou:

"Tak zítra se budu těšit v 9 hodin!"

Hotel

Výběr hotelu byla opravdu dobrá volba, obrovský komplex, písčitá pláž rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou, mnoho oddechových částí jako byly houpací sítě či venkovní posilovna, oplocený dětský komplex - čvachtací bazén, zvířecí minizoo, skluzavky, tobogány pro malé prcky. Zvlášť dětská jídelna, dietní jídla, dětské kaše...

Troufám si říct, že to bylo prvních 10 dnů od narození Kuby, kdy mi přišlo, že nikdo neřeší, že máme jiné dítě - které si přidržuje oko. Jen první den se nás zeptal číšník, zda potřebujeme lékaře. Když jsme řekli, že je to normální, pohladil Kubu po vlasech a donesl mu ozdobné brčko.

Delfinoterapie

Hned po snídani jsme nasedli do taxi, které nám domluvil Olda. Cesta do delfinaria trvala přibližně 15 minut. Po příjezdu jsme dostali první instrukce, z nichž ta nejdůležitěkší byla, že Kuba musí mít na sobě dva neopreny, aby neprochladl. Ovšem to se ukázalo jako nadlidský výkon ho do obou neoprenů obléct. Následoval řev, vzpírání, stav jako hadrový panák, na kterého rvali tři lidi dva neopreny. Nakonec se podařilo pro nás v rekordním čase, rychle dát léky do očí a hurá za delfínem.

Poprvé vidíme ty krásné a inteligentní stvoření jménem delfíni.....jsou tři: Cigán, Bendr, Ifona. Kuba jde s Oldou do sprchy, kde napouští teplou vodu do neoprenu, aby se tělo zahřálo a udrželo déle svou tělesnou teplotu. Společně jdou na platformu před bazeném (my zůstáváme na druhé straně bazénu). Zde je i cvičitel delfínů, který dává pokyn, že můžou jít do vody. Delfín skenuje Kubu. Cílem terapie je, aby Kuba byl co nejblíž, dotýkal se, hladil.

Jelikož je Kuba senzitivní na svých dlaních, tak se mu nechtělo. S manželem jsme seděli a upřeně s velkým napětím sledovali, co bude dál. Chvílemi jsme litovali Oldu, jak mu Kuba řval do uší, držel ho křečovitě kolem krku, kopal nohama. Po 30 minutách první terapie skončila a my Kubajdu vyslékáme z neoprenů. Byl strašně studený především kvůli svému problému s termoregulací.

Delfinarium poskytovalo skvělé zázemí, které nám umožnilo vrátit Kubu "do normálu", dlouho jej zahřívat ve sprše. Poté jsme všichni šli společně do "zahradního domečku", kde jsme absolvovali terapie s Tibetskými miskami, masáže, rozvoj motoriky, odpočinek na alpha lůžku.

Vyměnili jsme si informace s terapeutem.

Kubík byl velmi unavený, přišel navíc čas na jídlo a zasloužený odpočinek. Odpoledne jsme většinou trávili u moře nebo na zastřešeném dětském hřišti, které musí být rájem všech dětí.

Kubovi se spoustila obrovská rýma, představy, že v noci budeme prosit na recepci o půjčení vysavače (Kuba neumí smrkat) se naštěstí nenaplnily a my to zvládli. Také jsme bojovali s očima, při každém zvednutí víčka si zanášel nečistoty, písek do očí a my kapali oční kapky co hodinu.

Následující dny byly takřka stejné. Ke křiku a vzdoru přibyly ještě hleny z nosu a slovo JEZDIT. Tato věta mi často zní v hlavě:

"DELFÍN NENÍ KOLOTOČ, PRVNÍ MUSÍŠ HLADIT, POTOM MŮŽEŠ JEZDIT!"

Terapeut nás ujišťoval, že je to normální a zlom k lepšímu nastává po několika terapiich. Cizí prostor, omezená hybnost v neoprenu, kdy si Jakub nemohl zvednout oko, zvuk čističek bazénu, přecitlivělost na zvuky, které neznal.

Pátý den terapie

Protest proběhl pouze u oblékání, Kuba šel poprvé do vody a po chvíli jsme si všimli, že delfín Bendy připlul sám od sebe (bez povelu trenéra) ke Kubovi a svůj čumák opřel o Kubovu hlavu na zátylku. Kuba byl jak zkamenělý - ani hláska ani náznak pohybu. Urychleně jsme vstala a mávala na Oldu, jestli Kuba dýchá (vyděsil mě náš každodenní strašák - pnoe). Gestikulací jedné ruky mě ujistil, že je vše v pořádku. Bendy našel Kubovo slabé místo a pouští do něj svou frekvenci - na závěr Vám vysvětlím, co to znamená.

Chtěli jsme vysvětlit od Oldy, co se dělo. Oldova odpověď byla:

"To se často nestává, aby bez povelu, bez píšťalky si sám delfín takto kontaktoval klienta, ale bylo to úžasné."

Tu noc jsme poprvé viděli spát Kubu v posteli na zádech, spal klidně celou noc, nepískal, u jídla to nebyl takový boj jako jindy. Prostě jsme se radovali z "malých" a přitom pro nás tak velkých pokroků.

Den devátý

Kubík nás mile překvapil, hází balóny směrem k delfínovi, natahuje ruce, aby získal kroužek od delfína, cáká na něho vodu. Tento den odpoledne jsme se vraceli do delfinária, kde byla delfíní šou - beluhy, lachtani a delfíni. Krásný zážitek, který se vám vryje do paměti, jak inteligentní jsou to zvířata. Olda měl přichystané překvapení. Řekl, že jeden z nás se má jít převléct do neoprenu a ke konci Kubovy terapie půjde do bazénu.

První šla maminka. Dostali jsme pokyny pro koupání s delfíny. Nedotýkat se míst kolem očí, nenechat nohy vyplavat nahoru, držet rovnováhu. Jsem v bazénu a najednou jeden ze tří delfínů připlouvá ke mě a "dívá se", skenuje... Olda mi vysvětlil, že si mě musí prohlédnout a teprve potom jsem mohla připlavat blíž a začít ho hladit.

Byl tak hebký, vůbec není slizký, jak jsem si myslela a jak by se mohlo na pohled zdát. Na výzvu, ať se ho chytnu za jeho dvě spodní ploutve, jsme začali tančit, točit se a já najednou začala strašně plakat. Stres, nervozita, napětí, obavy - to vše jsem nechala v bazénu. Po chvíli delfín odplul. Popsala jsem své pocity terapeutovi a on se mě zeptal:

"Cítíš to??"

Bender připlul zezadu a já začala cítit obrovské teplo na bedrech, přirovnala bych to k elektroléčbě. Vibrace, které byly velmi příjemné a úplně mě omráčily. Bender našel slabé místo i na mém těle. Jsem velmi ráda, že jsem to mohla prožít a zažít. Záhy jsem pochopila, co Kuba prožíval pátý den terapie. Tento zážitek umožnili i manželovi následující den.

Blížil se konec a já věděla, že znovu začne krutá realita. Jezdit po lékářích, cvičit, lepit okluzor, s manželem střídání ve směnování, ten nekončící kolotoč.

Pořád jsme si říkali, že je to vše až moc pěkné, tak snad se něco nepokazí.

Po příjezdu domů, jsme byli nabití energií z pobytu v Turecku, spousta zážitků, ale hlavně Kubových pokroků. Kubík pět měsíců nebyl nachlazený, něměl žádný zápal plic, stále sice potřeboval pomoc při pohybu, ale v hrubé motorice byl jistější, vnímali jsme obrovský posun v psychomotorickém vývoji, začal se mu "rozvazovat" jazyk.

Půl roku po návratu se nám podařilo vysazovat Kubíka na WC, konečně pár pokusů se daří a on čurá. Poznával tvary, barvy, písmena - písmeno O....je vždy OLDA!!!! Mnohem lépe se s ním pracovalo při cvičení...

Poděkování

Touto cestou bych chtěla poděkovat všem, kteří se podíleli na této terapii.

V neposlední řadě patří poděkování Oldovi Burešovi, terapeutovi s obrovskými zkušenostmi, pozitivní energií a laskavým přístupem.